Coldplay poprvé dorazili do Prahy. A jak se čekalo předvedli show ve velkém stylu, dokázali zlým jazykům, že skutečně jsou největší kapelou na světě... (Z prvních řádků mého článku jasně můžete poznat, že moc objektivní nebudu, a proto si raděj přečtěte recenzi v novinách. Jste-li, ale fanoušek jako já, možná Vám to zas tak vadit nebude... ) Chris zapomněl text, a tak hezky si povzdechl. A dohrál s noblesou...

V osm hodin zhasla světla a před poloprázdnou O2 Arenu nastoupil Albert Hamonnd Jr. s kapelou. O Albertovi moc nevím, snad jen, že je synem asi latinsko-amerického bluesmana a kytaristou The Strokes. Albert a spol. se snažili, ale dočkali se celkem chladného přivítání. Což o to... Chlapci špatně nehráli, ale zvuk byl naprosto mizerný (ale možná naschvál aby ještě víc vynikli Coldplay). Albert zpíval slušně, ale bez rozsahu a stejně. Trošku mi připomněl Liam Gallaghera z Oasis. Předkapela si odjela svých deset písniček, a ještě možná ráda pódium opustila.

Nastalo dlouhé čekání... Stadion vyvolával Coldplay, běžela mexická vlna a ve čtvrt na deset stále nic... Kolem půl desáté se halou rozezněl Straussův Vídeňský valčík. PARÁDA. Hala telskala do rytmu UMcaca, UMcaca. Po dvou, třech minutách všechno zhaslo a obrovské napětí se doléhající na vyprodanou O2 Arenu (která se mezitím naplnila) spadlo.

Life in Technicolor a přechod do Violet Hill. Tam sice přišlo obrovské uvolnění emocí celého kotle, ale byl jsem trošku zklamán tím, že Violet Hill moc lidí neznalo a nezpívalo. Coldplay co se týče setlistu moc nepřekvapili. Hned po Fialovém kopci odpálili časované Hodiny ale... Zase mě zklamala reakce kotle, který se ne a ne stoprocentně probrat ještě poněkud rozespalý z valčíku. To ale nic nemění na tom, že Clocks byly zahrány naprosto fantasticky, a to ani nemluvím o laserové show, projekcích a všech možných vychytávkách. Publikum se začlo vzbouzet při In My Place a Speed of Sound. Bicí riff, který každý kdo se prokousal až sem zná, postavil na nohy i ty největší mátohy. A YEAH!!! byly konečně naprosto úžasné. Speed of Sound opět sehrána naprosto brilantně, Chris v obou skladbách skákal po podiu jako blázen, Johny se kroutil jak břišní tanečnice, Will si pravděpodobně pod bicími představoval svoji učitelku matematiky a Guy stál vzadu a makal...

Začátek Britové zvládli bravurně. Ale... Tady byla podle mého subjektivního názoru vada setlistu. Mě osobně trojce Cemetries of London - Chinese Sleep Chant - 42 nevadí, ba naopak. Ale hodit tři relativně neznámé skladby za sebe znamenalo opět poněkud pouspat publikum. Nicméně tahle trojka tajemných, temných písní asi nejlépe ukázala jak Chris umí zpívat a hrát. Od starého spisovatele přes turistu do Číny až po hrobníka. Plynule přecházel, stejně jako celá jeho banda, z jedné skladby do druhé, užíval si to, že je promítán na koule nad sebou... Nádhera... Skvost... (Jen mě mrzí, že u Sleep Chantu nerozmlátil kytaru)


Fix You... Chorál, probuzení a fucking it up - jak řekl Chris. Kdo zná Fix You, ví, že je tam jsitý přechod mezi pomalou klávesovou pasáží a ostrým, kytarovým nářezem. Chlapci se nám všichni kromě Willa tak něják rytmicky netrefili... Ale moc lidí si toho nevšimlo, ani by o tom nevěděli, kdyby nakonec Chris, jak je jeho zvykem, nezačal později sáhodlouze omlouvat. Kousek na který jsem se já těšil nejvíce přišel záhy. Strawberry Swing je na Vivě zastrčená skladba skoro na konci, která je podle mě naprosto nejlepší. A užíval jsem si, jak ji skoro nikdo neznal - zvlášť v mém sektoru - a jak jsem si zazpíval s Chrisem jen s několika dalšími šílenci...

Po konci skladby se celá čtveřice přemístila doprostřed kotle, kde se vzalo, tu se vzalo piáno, mikrofon a nějáké cosi do čeho Will bušil. Techno verze Talk a God put a smile upon your face zajímavě zpestřila show. Pak zůstal jen Chris a jeho nástroj. Chris se nejdřív omluvil za Fix you slovy: Everything is OK, except one song. Fix You. First time in Czech republic and we Fucked it Up. I can´t explain, Guy can´t explain and Johny Can´t explain... Pak pronesl něco ve smyslu: Now I will play two songs You´ve probably never heard before. I don´t know how it´ll be... But... Let´s try! If it´s shit, so it´s shit. Načež Chris spustil opravdovou lahůdku. Hardest Part sám s piánem podporován zezadu Willem ve sboru. Nádhera, zapadlo to mezi hromadu ostatních hlučných a rychlých skladeb, ale zpětně musím říct, že to byl jeden z vrcholů koncertu. Pak si Chris ještě střihnul jednu krátkou instrumentálku, ale to už se od Willa ozývalo: Oooóo! Oooóo! a Viva La Vida jela. Obrovský mejdan. Snad nidko neseděl, všichni skákali a křičeli. Chris zářil, Will vypadal, že se sesype - obdivuju jeho fyzičku. Dokonalé. V Lost! Chris byl zase jednou jako šílený, v takovém rauši jsem ho snad neviděl ani na žádném videu. Pravděpodobně překonal světový rekord ve skoku do dálky...


Kluci dohráli a rozeběhli se podél kotle, a pořád nahoru, a ještě a teď doleva a najednou stáli deset, patnáct metrů ode mě uprostřed publika nahoře na ochozech. Mikrofon, jedna akustika, Guy s mandolinou a nějáká chrastítka. Dav byl jako u vytržení, ale když Coldplay začali hrát Scientist lidi mávali zapalovači a mobily a pěli. A čistě a tak něják, uctivě. Po Vědci si Will svým nádherným hlasem zanotoval jeho Death Will Never Conquer. Potom hala ztichla, všechna světla zhasla a DJ zapnul techno remix Vivy. Patnáct tisíc lidí tančilo a mávalo mobily a zapalovači a co se týče vizuálního dojmu, tohle pro mě byl nejlepší moment večera.

Politik asi ani nemá cenu popisovat, brilantní, neskutečné. Takové napětí jsem snad ještě nezažil, když Will praštil do bicích bylo to jak kdyby vzlétl raketoplán. A absolutně nechápu, jak někdo může napsat tak geniální sólo na dva tóny. Při Lovers in Japan arena vypadala úplně jako diskotéka... Tanec, projekce starých záběrů Japonska, motýli vylétávající ze stropu... Nádherné piáno a atmosféra... Nepopsatelná, kdo zažil ví o čem mluvím. Ze začátku Death and All of His Friends
Coldplay odešli, ale všem bylo naprosto jasné, že ještě není konec. Dupot, tleskot, vřískot, Beatles by záviděli.


A to nejlepší nakonec. Yellow byla naprosto neuvěřitélná, energická, emotivní, že vlastně nikdo ani nevěděl co se děje na podiu, protože jen skákal dokola a křičel Look how they shine for you... Nepopsatelné... A Fix You podruhé. Největší chorál jaký jsem kdy viděl. A Chris překopal text: Ok, We came here and get it wrong, First time here and fucked up this song. But drummer adviced to play it again... A smích, a podařený kytarový závěr. Will na konci od bicích odpadl tak, že se snad ani nemohl postavit. Dívím se, že Chris ještě mohl mluvit a Guy s Johnym chodit....

Mno... Myslím, že nemá moc cenu hodnotit číselně koncert, protože podle toho co jsem napsal si každý udělá obrázek sám. Byl to jeden s mých prvních velkých koncertů, ale jsem přesvědčený, že Coldplay byla jedna z nejlepších věcí jakou kdy Praha viděla a velikání světové rockové scény se tak zařadili po bok Bedřicha Smetany, Alexandrovců a Rolling Stones... 


zdroj: Musicserver.cz